Úloha pojetí snového těla  

a jejich praktického využití při vývoji procesové práce:  

osobní vzpomínky

 

Joe Goodbread

 

Procesová práce se vyvinula v prostředí jungiánské psychoterapeutické praxe Arnolda Mindella někdy kolem roku 1973. Přestože o tom, jak se to stalo a co k tomu přispělo, bylo napsáno mnoho, rád bych se teď po nějakých dvaceti letech existence procesové práce podíval zpátky na původní prvky onoho objevení a na to, jak podle mě přispěly k jejímu následnému vývoji. Mám pocit, že je to smysluplný úkol, neboť tento vývoj stále pokračuje a způsob, jakým postupuje, je velice podobný modelu, který Mindell postuloval na úplném začátku.

 

Snové tělo

 

Jako klíčové pro vyvinutí pojmu snového těla označuje Mindell následující dvě události. První se týká jednoho jeho klienta, kterému byl právě odoperován zhoubný nádor břicha. Přestože byl nádor již odstraněn, klient ve změněném stavu vědomí bezprostředně po operaci stále trval na tom, že ho cítí ve svém těle. Nádor se vypínal a tlačil ven z jeho břicha. Mindell, zavázán Jungově zásadě rozvádění a amplifikování vjemů svých klientů, zároveň však v obavách, že by se jeho klient mohl zranit, ho vyzval, aby následoval své vnímání, aby nejdříve pokračoval v onom vypínání a tlaku, avšak poté aby si vytvořil představu toho, co to tlačí v jeho břiše. Jeho klient si představoval, že vytváří vnitřní tlak tak dlouho, až jeho břicho prasklo...a pak si vzpomněl, že měl sen o explodující raketě z ohňostroje. V tom snu věděl, že kdyby se sám mohl takovou raketou stát, jeho rakovina by byla vyléčena.

 

Toto se děje v kontextu Mindellových pokusů pracovat se svou vlastní nemocí použitím nástrojů Jungovy analýzy. Všiml si zvláště snové kvality nemoci, ale cítil se bezmocný zvládnout ji běžnými, jemu dostupnými prostředky práce se sny.

 

Jedním z těchto nástrojů je jungiánský koncept amplifikace (amplification),  kdy osobní asociace a kolektivní mytologie obohacují základ tvořený určitými snovými obrazy. Další je aktivní imaginace (active imagination), kdy se snící snaží dokončit snový proces aktivní interakcí s elementy ze svého snu. Obě tyto techniky byly původně vyvinuty jako prostředek interakce se snovými obrazy. Tyto obrazy jsou typicky ztvárňovány jako snové postavy (dream figures), jejichž chování v mnohém odpovídá způsobům skutečných živých bytostí.  Kdyby měly svůj vlastní život, mohly by chodit a mluvit a představovat partnery pro rozhovor.

 

Mluvení k částem těla

 

Protože Mindell viděl podobnosti mezi sny a tělesnými symptomy, pokoušel se pracovat se symptomy jako by to byly snové procesy.

 

Pro jeho první pokus o to, vstoupit do interakce se svými symptomy na experimentální úrovni, mu posloužila znalost aktivní imaginace. Zkoušel vizualizovat tu část svého těla, ve které prožíval symptom, a pak k této části hovořit. Postonávající část však na toto verbální oslovení odpověděla hlasem, který mu byl již známý. A zdálo se, že jen velice malá část je pro Mindella nová či neznámá. Tyto hlasy nesplňovaly Jungovu představu, že zprávy z nevědomí vynáší na světlo nové, často překvapující informace. Přestože bylo jasné, že tělesné symptomy přináší informace z nevědomí, mluvení k příslušné části těla nebyl zjevně ten nejlepší způsob, jak se k nim dostat.

 

Ponaučení od dítěte

 

Důležitý klíč umožňující přístup ke zprávám z nevědomí vzešel z Mindellovy práce se šestiletým chlapcem, kterého k němu přivedli rodiče. Zranil se při pádu na školním hřišti. Jeho poškrábaná rána se hojila, ale on si nemohl pomoci a neustále se ve strupu nimral. Mindell věřil, že chlapcovo nimrání by mohlo být samo o sobě smysluplné, a tak ho povzbudil, aby ho prováděl ještě silněji. Pozoroval ho při tom a všimnul si, že chlapcova ruka při tom škrábání a nimrání se ve strupu vypadala jako nějaký pařát. Mindell ho vyzval, aby tuto pařátovitou povahu své ruky ještě dále rozvinul, načež chlapec přikrčil ramena, zkrabatil svou tvář a řekl: „Jsem čarodějnice!“ Mindell tedy začal jednat s dítětem-čarodějnicí, a zjistil, že mělo před tím sen o strašlivé babizně, která chodila po domech a škrábala malé chlapce. Z toho vyšla najevo skutečnost, jak se chlapec  dostal na školním hřišti do sporu s jiným dítětem a následně byli přerušeni učitelem, který jim to zakázal. Chlapcova divoká povaha, potlačená zákazem učitele, se znovu vynořila v jeho snu a v podobě pařátu čarodějnice, co škrábala jeho ruku.

 

Klíč k odhalení poselství symptomu nebylo předepsání jedné určité metody, jak s ním pracovat, ale právě sledování interakce dítěte a jeho symptomu jako celku. Mindellův mladičký klient amplifikoval symptom po svém, pohybem, škrábavým odkrýváním starého zranění. Je nepravděpodobné, že pouhé mluvení ke zraněné ruce by vedlo k pařátovité ruce, následnému škrábavému pohybu a příběhu čarodějnice.

 

A to je něco, co dělá mnoho lidí. Když něco bolí, jen zřídka to spokojeně necháme být, nýbrž zkoumáme a testujeme zraněné místo, jestli „ještě pořád bolí“. Jeden by řekl, že když nás něco bolí, uděláme snad všechno, co je v naší moci, abychom s bolestí skoncovali, a budeme vděčni za jakékoliv zmírnění bolesti. Paradoxně se však objevuje silná touha udržet si možnost být s tou bolestí dál v kontaktu. Mindell v tomto jevu viděl značnou podobnost ke snu: tělo jako takové snilo po svém, pohybem a pocity, mnohem méně však přes obrazy a zvuk, jak je běžné. Jeho myšlenka snového těla zdůrazňuje jak tendenci somatické zkušenosti odrážet se v nočním snění, tak snovou kvalitu somatické zkušenosti jako takové.

 

Myšlenka kanálu

 

Zdá se, že symptomy přinesou nejzajímavější a nejpřekvapivější informaci, když jsou amplifikovány tak, jak je člověk vnímá. A toto zjištění vedlo k Mindellově myšlence kanálů při vnímání procesu. K významu ukrytému v samé podstatě rušivého činitele se nejlépe dostaneme přes tu smyslovou modalitu, skrz kterou byl vnímán. Pokud zkušenost se symptomem přichází přes zrak, jako například obraz červeně oka podlitého krví, pak může být nejpřínosnější použít k interakci s ním vizuální techniky a aktivní imaginaci. Pokud symptom cítím jako svědění vyrážky na kůži, pak amplifikace tohoto vjemu může přinést nejrychlejší výsledky. A když vnímám, že symptom způsobuje nebo ovlivňuje pohyb, například artritida omezující možnost pohybu mého ramene, pak právě pohyb může o symptomu odhalit ty nejzajímavější informace.

 

Tyto kanály našeho vnímání nelze libovolně zaměňovat. Jako různé jazyky má každý z nich jedinečnou strukturu i způsob vyjádření obsahu. Ale zatímco jazyk může být většinou přeložen do jiné řeči bez narušení podstatné části sdělení, informace přenášené různými kanály vnímání nelze bez určité ztráty významu volně „překládat“. Většinou je obtížné, ne-li nemožné, popsat slovy bolest nebo pocit extáze do té míry, aby je ostatní lidé s jistotou pocítili tak, jak je cítíme my.

 

Snad ještě důležitější je, že každý pokus popsat tělesný pocit slovy nás od toho pocitu odvrací a vede zpět do sféry jazyka. Vyzvat někoho, ať popíše tělesný pocit nebo mluví k části svého těla může plnit funkci paradoxní intervence, která ho v okamžiku odvede od pocitu k naslouchání. A tak místo zesílení zážitku může dojít k opačnému efektu, tedy zanoření do hlubších vrstev, a tím ještě většímu znepřístupnění tohoto materiálu naší pozornosti.

 

Lekce, kterou Mindell od malého klienta dostal, ukázala jeden způsob, jak s tímto dilema naložit: pokusit se v největší možné míře následovat to, co klient sám dělá, a spatřovat v tom pokus o rozvinutí jeho zkušenosti v kanálu, ve kterém se objevila. To je ale náročný úkol. Většinová kultura v severní Americe a severních částech Evropy není zdaleka tak jemně naladěna na pocity či pohyb. Pokud si můžeme vybrat, zda se zaměříme na slovní/obrazovou nebo tělesnou část interakce, skoro vždycky si zvolíme slovní. Volba proběhne automaticky; ve většině případů spontánně potlačíme pocitové a pohybové aspekty zkušenosti ve prospěch řeči a obrazu. Tato tendence je navíc klasicky přítomná jak u klienta, tak u terapeuta, takže ten bude nevědomě věnovat méně pozornosti právě těm tělesným signálům svého klienta, které by pro něj mohly být klíčem k následování stezek nevědomí.

 

Je nutné vynalézt úplně nové způsoby zaměřování naší pozornosti na tělesný aspekt  zkušenosti a komunikace, nebo už tahle práce byla v rámci  některého z existujích systémů pojmů a pojetí udělána za nás?

 

Úloha metod práce s tělem

 

Existují celé systémy práce s tělem, které se soustřeďují na určité aspekty tělesné zkušenosti. Hatha jóga, v tomto smyslu jedna z nejstarších léčebných metod zaměřených na tělo, zesiluje propriocepci díky určitým pozicím těla- ásánám. Existují ásány, které odpovídají různým vnitřním orgánům a které prohlubují propriocepci v určitých tělesných partiích. Jedním ze zajímavějších charakteristik jógy, pokud jde o procesovou práci, je pozorování, že lidé v pokusu lépe cítit své tělo spontánně znovu provádí ásány. Pokud je terapeut zaměřený na proces schopen rozeznat v klientově postoji „aspekt“ konkrétní ásány, povede doporučení, aby klient zkusil ásánu provést v „plné verzi“ v některých případech k dramatické amplifikaci té které konkrétní tělesné zkušenosti, která tu pozici vyvolala.

 

Toto je důležité ze dvou důvodů. Za prvé to svědčí o tom, že mnohé techniky práce s tělem se mohly vyvinout na základě pozorování toho, jak se tělo samo pokouší amplifikovat a dokončit zkušenost na somatické, spíše než na kognitivní úrovni. Za druhé to svědčí o tom, že vyvinuté systémy terapií těla nám mohou poskytnout bohatý slovník vzorců tělesné zkušenosti, které my pak můžeme použít jako „šablony“ umožňující nám rozlišit širokou škálu jinak podobně se tvářících vzorců zkušenosti.

 

Oba tyto aspekty Mindellovy zkušenosti s prací s tělem představovaly základní prvky, ze kterých později vyvinul procesovou práci v oblastech mezilidských vztahů, práce s komatem, extrémními stavy vědomí, skupinovým procesem a řešení konfliktů. A protože v sobě skrývají klíč k udržení otevřenosti novým poznatkům, což je pro procesový přístup stěžejní, zaslouží si, abychom se na ně blíže podívali.

 

Proč studovat práci s tělem?

 

Pro terapeuta zaměřeného na proces má studium práce s tělem tři výhody:

 

1)                     Tím, že pozornost soustřeďuje konkrétně na tělesné kanály, přímo zvyšuje jeho  všímavost v této oblasti.

 

2)                     Díky spoustě už hotových vzorců tělesné zkušenosti, které slouží jako šablona k její amplifikaci, zpřístupňuje velké množství technik.

 

3)                     Tím, že poskytuje ne jeden, nýbrž množství možných vzorců vynořující se zkušenosti, nechává jeho mysl otevřenou. Některé systémy nabízí naopak jen omezené množství vzorců, které mohou popsat klientovu zkušenost; to omezuje množství různých jevů vnímaných terapeutem, a nabádá k zatlačení klientovy zkušenosti do jedno-dimenzionální formy.

 

Tři principy

 

Mindell vytáhl z jungiánské psychologie tři základní principy, jak si poradit se snovou kvalitou somatické zkušenosti. Ty zároveň přestavují základ pro rozvinutí snové kvality jakékoliv zkušenosti.

 

Jsou to:

 

1)                     Spontánní amplifikace nás vede směrem k rozvíjející se zkušenosti. „Následování procesu“ znamená všímat si způsobu, jakým se zkušenost a chování spontánně rozvíjí, a pomoci jim rozvinout se tímto směrem.

 

2)                     Existující metody práce s tělem a somatické mytologie představují zásobu vzorců,   které podpoří dokonalejší rozvinutí somatické zkušenosti. Čím více detailů tělesné zkušenosti můžeme nashromáždit a čím širší je naše znalost vzorců somatické zkušenosti, tím specifičtější můžeme být v doporučení možného vzorce jako cesty aktuální amplifikace tělesné zkušenosti.

 

3)                     Znalost pole práce s tělem a somatické mytologie rozšiřuje škálu jevů, které vůbec je terapeut zaměřený na proces schopen vnímat. Je nepravděpodobné, že bez znalosti tohoto velkého množství variant tělesné zkušenosti bude schopen odlišit víc než hrstku různých tělesných zkušeností, a tak bude klientovi ve smyslu rozvinutí šířky a hloubky jeho tělesné zkušenosti méně užitečný.

 

 

Pojmový skok

 

Od dob snového těla došlo k expanzi sféry procesové práce do mnoha oblastí lidské zkušenosti. Nyní je používaná u jedinců v extrémních a změněných stavech vědomí včetně stavů blízkých smrti a komatózních stavů a u skupin všech velikostí, od párů po velké skupiny, organizace a dokonce i politické systémy, nehledě na její uplatnění jako široko-spektrální formy psychoterapie. Ve všech těchto aktivitách je jasně patrná stopa původního  pojetí snového těla. Teoretický rámec navržený původními Mindellovými zkoumáními těla představuje stále pojmové jádro procesové práce v celém svém rozsahu. A to i bez toho, že by byly základní pojmy významně rozšiřovány! Zdá se, že veškeré principy, které Mindell k odkrytí tělesné zkušenosti zavedl, se dají aplikovat na lidskou zkušenost obecně, a „pravidla“ tohoto zobecnění se dají vytáhnout též z jeho původní práce se snovým tělem.

 

Procesové paradigma

 

Přestože o tzv. „procesovém paradigmatu“ toho bylo napsáno hodně, rád bych vám nabídl verzi, která podle mě vystihuje jádro tohoto pojetí. I když by bylo pošetilé mluvit o „nezakoušené  zkušenosti“, určité aspekty naší zkušenosti jsou blíže našemu vědomí než ty ostatní. Můžeme být například hluboce ponořeni do rozhovoru s někým, ale neuvědomovat si, že naše prsty poklepávají do kolena. A i když nás na to náš partner v rozhovoru upozorní, máme tendenci to zaregistrovat, no sklouznout zpět do konverzace, i když prsty nepřestáváme bubnovat. Konverzace je ta část zkušenosti, kterou přijímáme. Ve srovnání s tím je nám zkušenost bubnování prsty značně vzdálená. Zakoušíme ji, ale nevěnujeme jí pozornost. Více se identifikujeme s konverzací, než s bubnujícím pohybem. Rozdíl ve způsobu, jakým se k těmto zkušenostem vztahujeme, je dost velký na to, že si zkušenosti zasloužili rozdělení do dvou kategorií:

 

1)                     Primární zkušenost je ta, kterou přijímáme, které se účastníme a se kterou se identifikujeme.

 

2)                     Sekundární zkušenosti je ta, od které je naše pozornost lehce odklonitelná, se kterou se zdráháme se identifikovat a která je obecně odmítána, protože ji vnímáme jako cizí vzhledem k určité esenciální kvalitě našeho sebeobrazu nebo toho, jak sami sebe prožíváme. Když nás někdo povzbuzuje k prožívání sekundárních aspektů naší zkušenosti, obecně jsme většinou zdrženliví. A když tlak pokračuje dál, objeví se nejrůznější nesoulady v chování a my se všemi svými projevy se ocitáme na hranici. Slovo „hranice“ („edge“) se vztahuje k mezím naší zkušenosti sebe sama, světu zkušenosti, který pojímáme, a upřednostňujeme. Za hranicí je svět zkušenosti, ve které je nám zatěžko pobývat, se kterou se odmítáme identifikovat a kterou obecně odmítáme jako neznámou nebo ohrožující. A je to právě tahle odmítaná zkušenost, kterou, když ji pojmeme, prožíváme jako zdroj osobního růstu. Odmítáme ji, ona je však přesto přítomná na periferii naší pozornosti, a z tohoto úhlu pohledu představuje živnou půdou pro vše, co nás ruší.

 

Poučení práce se snovým tělem jdou ještě dál. Říkají, že zkušenost není jen stav nebo předmět, ale také proces. Odmítání aspektů naší zkušenosti způsobuje, že od ní odřežeme jakékoliv části, které mají přirozenou tendenci k vývoji, a ta se díky tomu stává spíš stavem. Na procesovou práci je možné se dívat jako na facilitování spontánního rozšíření zkušenosti tím, že podporujeme rozvinutí jejích odmítaných aspektů. Zkušenost je tedy možno nazírat jako dynamický celek, který díky výběrové pozornosti a odmítání některých jejích aspektů, zůstává sice relativně koherentní, ale také omezený a statický.

 

Směrem k vědě o zkušenosti

 

Procesová práce nejen že nabízí tento teoretický rámec, ale poskytuje nám i metody, jak ustát odkrývající se či odmítanou zkušenost, což představuje jádro procesové práce. Tyto metody představují mnohem víc než soubor pouhých technik; nejsou ničím jiným než semeny nové vědy o zkušenosti.

 

Vzorce zkušenosti

 

Neexistuje nic jako chaotická nebo nesturkturovaná zkušenost. Zkušenost je strukturována specifickými vzorci; zkušenosti nových nebo neznámých oblastí mají tendenci být strukturovány zkušeností podobnou v oblastech známých.

 

Ještě než se naučíme rozeznávat souhvězdí, což patří k dědictví naší vlastní kultury, můžeme oblohu vnímat buď jako jeden obrovský shluk náhodně umístěných hvězd, nebo je uspořádat do námi vynalezených vzorců, které s „oficiálními“ souhvězdími, dědictvím naší kultury, nemají nic společného. V určitém bodě se naučíme, že určitá skupina hvězd se jmenuje „Orion“ a že tvoří obraz mýtického lovce. Naše vnímání těch hvězd se stane strukturovaným touto vědomostí a my je začneme vnímat jako uspořádaný celek, jako vzorec, který pro nás před tím, než jsme se ho tak říkajíc naučili vidět, neexistoval.

 

Naše vnímání souhvězdí je uspořádáno kulturním šablonou. Když vyrosteme v kultuře, která vidí jiná souhvězdí, pak budeme na stejnou skupinu hvězd aplikovat jinou šablonu. Která souhvězdí „skutečně“ existují? To se nedá říci; jejich existence je funkcí kulturního dědictví pozorovatele.

 

Oblast „souhvězdí“ nám toho může o povaze zkušenosti mnoho povědět. Je například možné, aby určitá oblast zkušenosti byla strukturovaná více než jednou zkušenostní šablonou. Pokud, vrátíme-li se k souhvězdí Orionu, se naučíme jména a vzhled hvězd, které ho tvoří, máme hned dva způsoby zakoušení jednoho a téhož výseku reality. V jednu určitou chvíli můžeme koukat na ten vzor a říct si: „To je Orion“, nebo si můžeme říci: „Aha, tamhleta hvězda se nazývá Betelgeuse, a ta jasná tam u jejího cípu je Rigel“. Nakonec  můžeme studovat „archeologii souhvězdí“ a shledat, že některé starověké kultury přiřazovaly některé hvězdy našeho Orionu k jednomu souhvězdí a ostatní k jinému. Mohli bychom studovat tyto „pradávné“ konstelace a získat tím tři rozdílné vzorce zkušenosti, kterými strukturovat jeden a ten samý kus vesmíru.

 

Ač to ve vztahu k souhvězdím může celé znít abstraktně, úplně stejné tendence se uplatňují při strukturování naší zkušenost s kolektivy lidí. Určitou skupinu lidí můžeme vnímat jako „rodinu, která žije v sousední ulici“ a vidět je jako celek. Ale kdybychom se o ně náhodou zajímali víc a naučili se jejich jména, stali by se navíc skupinou jedinců. Když pak na ulici potkám jednu z nich, můžu na ní myslet buď jako na Jenny, 12-letou školačku, nebo jako „jednu z té rodiny“. Stejný člověk, dvě různé zkušenosti. Když se o rodině dozvím něco víc, můžu přijít na to, že jejich otec byl ve vězení, nebo že všechny děti jsou virtuózové či že jsou uprchlíci před politickým režimem na Haiti. Tyhle šablony zkušenosti budou představovat mnohost způsobů, kterými mohu vnímat realitu existence jedné rodiny. Čím víc možných pohledů na ně mám, tím víc mám detailů o jejich každodenním životě a historii, tím bohatěji a komplexněji je budu vnímat a tím těžší pro mě bude vytvořit si o nich stereotyp, který by odpovídal potřebám mých vlastních projekcí.

 

Zdá se, že vnímání zkušenosti je podmiňováno úplností soustav vztažných rámců, do kterých je zkušenost zasazena. Vztažné rámce pro somatickou zkušenost v západní většinové kultuře jsou poměrně omezené. Proprioceptivní zkušenost je většinou dost dobře schovaná pod vzorce z kategorií jako sexualita, jídlo, vyměšování a fyzické symptomy. A tím, že spousta lidí tyto kategorie považuje za tabu nebo patologii, byly vzorce vnímání vytvořeny autory pornografie či představiteli z oboru medicíny. To je jedním z důvodů, proč se spousta lidí uchechtává a dělá vtipy, když přijde řeč na „tělo“; v naší kultuře jsou tělesné zkušenosti značně odmítané, což vede k nedostatku vzorců, které by je mohly strukturovat.

 

Co je chaos?

 

Pokud, jak jsem prohlásil, „opravdu chaotické“, nestrukturované zkušenosti neexistují, co je pak chaos? Chaos je specifický způsob zakoušení určitých aspektů reality, pro které máme nejasný nebo omezený vzorec. Chaos je označení, které lidé používají když pozorují vynořující se aspekt jejich zkušenosti, pro který nemají jasnou pojmovou strukturu, nebo je jejich struktura vede k něčemu nesmírně nepříjemnému či katastrofálnímu. Z tohoto důvodu například mnoho lidí odmítá nazírat vlastní smrt. Jejich zkušenostní struktura pro smrt je  v zásadě hrůzostrašný a jen částečně představitelný svět mučení a utrpení či možná jednoduché ukončení bytí, samo o sobě sotva představitelná situace.

 

Obecně opravdu nestrukturovanou zkušenost není vůbec možno vnímat! Existuje historka, kterou myslím vyprávěl Marshall McLuhan, její zdroj jsem však ztratil, ve které se skupina filmových tvůrců vydala s dobrým úmyslem do země třetího světa, aby vytvořili pro lidi materiál, jak je naučit hygieně. Vytvořili film s ukázkami, jak správně zacházet s jídlem,  jak probíhá proces zbavování se odpadu a podobně, a promítli ho skupině lidí, pro kterou byl určen. Pak se lidí zeptali, co ve filmu viděli. Pár jich odpovědělo, že viděli kuře. Tvůrci se zhrozili, zaprvé proto, že divákům evidentně uniklo poselství filmu, a za druhé proto, že si na žádné kuře před kamerou nemohli vzpomenout! Protože diváci trvali na tom, že viděli kuře, shlédli tvůrci film znovu.Opět však nic nezaznamenali, a tak film zkoumali snímek po snímku. Nakonec našli segment, ve kterém docela rozmazané kuře přeběhlo přes okraj snímku. Proč diváci viděli kuře, které pro filmové tvůrce bylo neviditelné, ale úplně je minulo poselství filmu?

 

Ukázalo se, že film byl do značné míry strukturován vzorci vnímání. Abychom filmu úplně porozuměli, musíme porozumět jeho pravidlům. Ukončení scény, ve které osoba náhle zmizí z obrazovky, nemá co společného s každodenní vizuální zkušeností. Lidé normálně mizí v dálce, prochází dveřmi či jdou za roh,  ale zkrátka jen tak nezmizí. Kuře bylo naopak  bezvýznamné pro filmové tvůrce, jejichž cíl byl pouze vzdělat. Proto si ho nevšimli.

 

Pokud zkušenost v rámci určitého vzorce vnímání pozbývá logiky nebo významu, jednoduše ji nezpozorujeme. Následující příklad pochází z oblasti medicíny. Radiolog, který vám ukazuje rentgen hrudníku, poukáže na zvláštnosti a anomálie plic, které vám budou připadat jako totálně neorganizovaná šedá skvrna. Nebo zatímco obyvatel města vnímá les jako „spoustu stromů“, procházka se zkušeným přírodovědcem vám otevře podivuhodný svět stovek různých rostlin a živočichů žijících v mikrokosmu vzájemně propojené jednoty.

 

Tento druh zkušenosti nás neruší; pouze není přítomný. Lesy nejsou ohrožující, když naše zkušenost s nimi je omezena na „skupinu stromů“. Ale co strašidelné skřípání, které se nese lesy za soumraku? A co temné stíny třepotající se na pasece, které můžeme matně spatřit za posledních paprsků denního světla? Tyto věci, bez pojmového rámce v podobě sov a netopýrů jakožto neškodných obyvatel noci, vzrušují naši fantazii a zvou nás, abychom našimi vlastními verzemi hrůzných a strašidelných bytostí doplnili tyto kousky nové a relativně nestrukturované zkušenosti.

 

Zkušenost jako pojmová struktura

 

Somatická zkušenost je rušivá do té míry, do jaké je v našem vnímání nestrukturovaná. U rušivých zkušeností máme tendenci využívat strukturu založenou na tom, co o podobných zkušenostech již víme. Zatvrdlina, kterou si nahmatáme pod kůží, musí být podle našeho názoru rakovina. Víme vše o rakovině, šancích na vyléčení a o tom, kam nás to dovede, když léčba selže. „Zkušenost rakoviny“ už je předem strukturovaná strachem, nadějí a očekáváními. Je to již „uzavřená zkušenost“ v tom smyslu, že jakmile se o ní dozvíme, je zbavena veškerého tajemna.

 

Jsou chvíle, kdy tato tendence ke strukturování zkušenosti selže. A to se stane ve stavech, které nazýváme změněné stavy vědomí. V příběhu na začátku zakoušel Mindellův pacient, kterému byl zrovna operativně vyjmut z břicha nádor,  jeho pokračující přítomnost v silně změněném stavu vědomí následujícím celkovou anestezii. To byla úleva od „normálního“ nebo konsenzuálního stavu vědomí, který by odpovídal lineárnímu, medicínskému modelu pro události obklopující jeho nádor a operaci.

 

Mezi touto a „standardní“ zkušeností rakoviny je značný rozdíl. Standardní zkušenost je strukturovaná odvoláním se k všeobecné znalosti stejně tak jako k vnitřní zkušeností každého jednotlivce (cítění bulky, vjemy spojené s lékařskými procedurami, jakákoliv bolest či tlak spojené s nádorem). Jsme obecně povzbuzováni šablonovat naši zkušenost podle obecných vědeckých zjištění, ať už to je zdravý rozum, vědecké poznatky medicíny nebo autorita v podobě kulturních zvyků. Naše vnitřní, osobní zkušenost je vzhledem k rakovinnému procesu považována za okrajovou, takže již dávno není zahrnuta v lékařské diagnóze. To je možné i z toho důvodu, že mnoho pacientů s rakovinou nemá kromě strachu z dalšího vývoje nemoci a možných medicínských procedur se svou nemocí přímou zkušenost.

 

Zkušenost Mindellova pacienta je strukturovaná, avšak zcela jiným způsobem. Je to „odkrývající se“ zkušenost. Každý aspekt té zkušenosti se rozvíjí právě z toho, co mu bezprostředně předchází. „Všeobecnými poznatky“ je toho v ní ovlivněno jen velmi málo. Toto odkrývání procesu není však úplně spontánní. Je strukturováno interakcí Mindella         s pacientem.

 

Kdyby byl pacient ponechán sám o sobě, pravděpodobně by jeho zkušenost zůstala na úrovni trýznivého pocitu v jeho břiše. Kdyby s tím pocitem vešel do silnější interakce, mohl by si ublížit vytrháním všech stehů s velmi malým povědomím o tom, proč to vlastně udělal. Určité rysy Mindellova přístupu k pacientově zkušenosti napomohly tomu,  že ta se mohla rozvinout, rozšířit pacientovo vědomí a přitom neztratit souvislost s hlavním proudem jeho životního příběhu předcházejícím nemoc.

 

Práce s tělem jako vůdčí vzor

 

Naše touha zkoumat zkušenost je založena na zjevné nemožnosti, na rozporu. Přejeme si následovat zkušenost jedince do nezmapovaných území, do neznáma. Ale zjišťujeme, že kde nejsou mapy, není zkušenost. Prostě nevnímáme věci, pro které nemáme již existující pojmový model. Podobně to, co v dané situaci zakoušíme, může být drasticky změněno našimi očekáváními. Pomoci druhým následovat stopy jejich vlastní odkrývající se zkušenosti znamená riskovat na jedné straně to, že oné zkušenosti svévolně vnutíme  strukturu, a na straně druhé to, že v ní nebudeme schopni vnímat strukturu žádnou a budeme ji vidět jako čistě chaotickou. Ale vidět zkušenost druhých jako chaotickou znamená riskovat to, že je vystavíme odsouzení k duševní nemoci a hodíme je psům sloužícím nekontrolované psychiatrické moci. Prohlásit, že následuji něčí zkušenost, je proto vážná a choulostivá záležitost, která si na straně terapeuta zaměřeného na proces žádá důkladné porozumění jak filozofickým, tak praktickým problémům.

 

Dá se říci, že zobecnění procesové práce nás z tohoto dilematu vyvádí. Nemůžeme rozkrýt zcela nestrukturovanou zkušenost, ale můžeme použít principy práce se snovým tělem k tomu, abychom pomohli odmítané zkušenosti rozvinout se jejím vlastním směrem.

 

Používáme první princip, že zkušenost má tendenci rozvíjet sebe sama, abychom se vyvarovali toho, že jí hned od počátku budeme vnucovat jakoukoliv vnější strukturu. Místo vyvozování závěrů raději pozorujeme.

 

Používáme druhý princip, že existující základy metod a mýtů příslušící k určitým modům lidské zkušenosti se vyvinuly právě z takových detailních pozorování zkušenostních vzorců, aby nám poskytly soubor hypotéz pro rozvinutí odkrývajícího se zkušenostního procesu. Přístupem k široké paletě takových vzorců snížíme riziko vnucení jednoho vzorce a znásilnění zkušenostního procesu do jednodimenzionální formy.

 

Používáme třetí princip, že znalost širokého spektra zkušenostních vzorců je nutná k tomu, aby terapeutovo vnímání zůstalo nezastřeno, abychom se otevřeli největší možné varietě lidské zkušenosti a chování s cílem zůstat empatičtí a zvědaví na svět, který se před námi otevírá. Jinak se vystavíme riziku nastolení zkušenostních norem a norem chování zároveň  s odsouzením k patologii, což vždy tvoří odvrácenou stranu normativní psychologie.

 

Domnívám se, že už jen na základě těchto tří principů je možné rozšířit procesovou práci na obecnou vědu o lidské zkušenosti. Velká část výzkumu, který je před námi, je výzkum vzorců zkušenosti. Skoro všechny oblasti lidského snažení by z takového výzkumu profitovaly.

 

Lidská zkušenost a budoucnost procesové práce

 

Spousta otázek zůstává nezodpovězená. Vypadá to například, že specifické zkušenostní vzorce jsou čistě individuální a zároveň, že určité opakující se vzorce se během historie vyskytují na mnoha místech. A nebýt těchto typických vzorců, neměli bychom způsob, jak amplifikovat individuální zkušenost. Jestliže je pro psychoterapii a práci s fyzickými symptomy důležité vysvětlit vztah mezi individuální a sdílenou zkušeností, je tato důležitost v oblasti řešení konfliktů a vztahu mezi jednotlivci a skupinami se značně odlišnými světonázory enormní.

 

Jiná otázka vyvstává na poli psychiatrie. Množství psychiatrických diagnóz je založeno na zhodnocení zkušenosti jedince ve vztahu ke konsenzuální zkušenosti a chování. Rozšíření našeho pohledu na zkušeností základnu chování může být nezbytné v případě, že se máme ubírat cestou, na které opustíme používání psychiatrie jako prostředku nepřirozeného vnucování hodnot většiny na lidstvo jako takové.

 

Komunita přírodovědců celého světa se v současné době angažuje v Projektu lidského genomu (Human Genome Project), který má za úkol kompletně zmapovat lidský genetický kód. Je lákavé snít o podobném projektu, jehož cílem by bylo shromáždit encyklopedii vzorců lidské zkušenosti nahlíženo z historické, kulturní a individuální perspektivy. Možná bychom pak začali chápat, jak velkolepý úkol to je být doopravdy člověkem.

 

 

Joe Goodbread, Ph.D., procesovou prací se zabývá a učí ji v Portlandu (Oregon) a po celém světě. Je autorem knihy The Dreambody Toolkit (Jak na snové tělo) a řady článků a statí pojednávajících o různých aspektech procesové práce.

 

 

Překlad: Dana Sobotková, červenec 2007

Korektury: Andrej Jeleník

Originál článku vyšel pod názvem:

The Role of Dreambody Concepts and Practice in the Development of Process Work: a personal memoir. In: The Journal of Process Oriented Psychology, Vol.5, No.2, 1993