Úvodní referát k bloku P O P na psychoterapeutické konferenci Luhačovice 1999

 

Pavel Bílek, Ľudmila Mrkvicová, Květa Vejrostová

 

Tento programový blok se bude zabývat proces-orientovanou psychoterapií. V našem krátkém sdělení ji chceme alespoň ve stručnosti přiblížit těm, kteří se s ní dosud nesetkali.

 

Někteří z Vás se s ní, stejně jako my, poprvé seznámili na poslední psychoterapeutické konferenci  zde v Luhačovicích v roce 1992. Tehdy slovensky mluvící Švýcar Ivan Verny referoval o proces-orientované psychologii a poté nám ji s Miro Rotem umožnili ve svých workshopech zažít „na vlastní tělo“.

 

V průběhu dalších let jsme se ve výcvikové skupině setkávali s dalšími učiteli POP z celého světa. Postupně se tak stávala součástí nejen naší životní filozofie, ale také naší běžné životní reality.

 

Dovolte, abychom začali citátem zakladatele POP A. Mindela:

 

„Být Obyčejným člověkem není žádná legrace. Všechno bereš tak vážně a osobně. Stále hledáš něco smysluplného, čím by ses mohl řídit. Doufáš v zasvěcující sen, či zkušenost. Jako obyčejný člověk trpíš, bojíš se, očekáváš to nejhorší a především zapomínáš na neznámý svět. Neustále bráníš svoji identitu a osobní historii, obáváš se budoucnosti a staráš se o to, jak tě hodnotí ostatní. Úplně přitom opomíjíš vlivy nevysvětlitelných sil a domníváš se, že všechno záleží jen a jen na tobě.“

 

Často se pak pod tíhou problémů a zdravotních potíží my všichni obracíme na lékaře a psychoterapeuty, abychom tak ovládli svým rozumem neovládnutelné, místo abychom následovali svou přirozenost. Většina současných psychoterapeutických metod je sice pomáhající, ale celý přístup je příliš zaměřen na změnu osobnosti, protože lidé z hlediska společnosti dobře nefungují, je třeba aby se naučili ovládat sebe či prostředí kolem sebe apod. Většinou pak není respektováno prostředí, v němž jedinec žije a už vůbec ne jakýsi „duch“ v pozadí procesů týkajících se jedince i celého světa. V centru jejich pozornosti jsou problémy, symptomy, krize jedince, maximálně rodiny, ale ponechávají nepovšimnuty nebo neřeší globální jevy, jako jsou projevy rasismu, xenofobie, homofobie, válek apod.

 

POP se zabývá vším. Dovoluje následovat naši přirozenost, být otevřený vůči tajemstvím skrytým v našich snech, tělesných symptomech, transových stavech ( změněných stavech vědomí ), synchronicitách....

 

Tento  přístup vychází jak ze západní psychologie ( zejména z jungiánských principů práce se sny, archetypy a techniky amplifikace, převzala gestatistický dynamický pohled na nevědomí, má řadu společných prvků s transpersonální psychologií a humanistickou psychologií ), tak se nechala inspirovat principy východních filosofií. Dále rozvíjí zejména taoistický přístup následování dějů a budhistickou otevřenost, podporu a respekt vůči každému projevu přirozenosti vůbec.  Dalšími zdroji jsou také zákonitosti alchymie, ale i teoretické fyziky. Některé koncepty jsou inspirovány šamanismem např. transové stavy.

 

Z konceptu „snící země“ vychází základní pojem POP „snové tělo“. Důležitost provázanosti světa snů a zkušeností těla byla zpočátku dokonce v názvu proces-orientované psychologie. Zněla „PRÁCE SE SNOVÝM TĚLEM“. Proces-orientovaná psychologie považuje snění a všechno, co se týká snového těla za nejpodstatnější, co stojí v pozadí při objevování našeho skutečného já.

 

Snové tělo je obtížně definovatelné, jinde se nazývá TAO, Cesta, náhody, osud. Mindelova definice vychází z odpovědi na otázku jak žít způsobem, který je vyvážený a zároveň vzrušující, klidný a přitom zábavný, uspokojivý i hrůzyplný. Žít snové tělo znamená následovat své pocity, bolesti i závratě, znamená to zabývat se svými sny a zejména tělesnými zkušenostmi, objevovat ho ve vztazích, skupinových procesech, chronických i smrtelných onemocněních. Nejdůležitějším úkolem v procesové práci je  následování snového těla, které je kanálem pro projevy toho co je jinde nazýváno duch, nevědomí nebo snění.

 

Kanálem jsou v POP přístupu chápány různé způsoby (modality), jak se k nám dostávají informace (signály) z klientova i terapeutova pole. Základním předpokladem je, že všechno, co se děje, má smysl a má být podporované. Ve všech problémech, chronických symptomech, depresích, závislostech, je skryta potencionální síla a možnost poznání a přijetí vlastní celistvosti.

 

Důležité je uvědomování si probíhajícícho procesu klientem i terapeutem. Terapeut v něm klienta provází, podporuje a pomáhá pochopit směr, kterým se proces ubírá. Pracuje se signály projevujícími se v jednotlivých kanálech (vizuálním, auditivním, kinestetickém, proprioceptivním, vztahovém i světovém) a na rozdíl od jiných psychoterapií všechny využívá k amplifikaci, zesílení signálů tak, aby klient mohl hlouběji i šířeji uvědomit si svůj proces.

 

Abychom mohli následovat signály jako projevy snového těla v jednotlivých kanálech, rozlišuje procesová práce dva druhy pozornosti. První je běžná a sleduje tzv. PRIMÁRNÍ PROCES, kdy si uvědomujeme  obvyklé zkušenosti, identifikujeme se s nimi, vědomě něco děláme nebo prožíváme, jsme s tím ve shodě. Např. jsem přednášející?

 

Druhá pozornost se zaměřuje na zachycování neobvyklých, zajímavých iracionálních jevů. Jde o SEKUNDÁRNÍ PROCES, s nímž se neidentifikujeme, jakoby se nám děl zvenčí nebo patří jiným nebo je nám nelíbí, je nám nepříjemný. Např. Proč mi vadí tolik světla?

 

Rozvíjení druhé pozornosti umožňuje náš osobní růst a řešení do té doby neřešitelných problémů a zdravotních potíží na základě zvláštní zkušenosti, kterou představuje mytická povaha našeho života, když se setkáme s projevy snového těla.

 

Mezi primárním a sekundárním procesem je hranice. Ta ohraničuje naši identitu  (např. před rozplynutím se do psychotického stavu), takže nás chrání, ale také omezuje. Všechno co je v primárním procesu zapovězeno se pak objevuje v sekundárním procesu. Projevují se tak naše dosavadní systémy přesvědčení tvořící naši životní filosofii, které omezují další osobní růst.

 

V procesové práci je velmi zdůrazněna osobní zodpovědnost, kdy  terapeut i klient sdílí odpovědnost za to, kterým směrem se bude proces ubírat. Je respektován probíhající proces klienta, ale i terapeuta jako součást psychoterapie. Ta směřuje k postupnému zvýšení schopnosti všímat si a uvědomovat si všechno, co  je součástí našeho života a představuje možnost osobního růstu.

 

Mindel říká, že se procesová práce nezabývá tím, kdo a co jsi nebo čím by ses mohl stát, ale tím, čeho si všímáš. S jejím cílem se setkáš ve chvíli, kdy se identifikuješ s tvůrcem událostí a přestaneš se považovat za jednu z nich. A pro orientaci v dnešním chaotickém světě, kde vládne převážně rozum, nabízí moudrost Castanedova čaroděje Dona Juana:

 

„Ať budeš následovat jakýkoliv proces, je to vždy jen jedna z možných cest. Proto musíš mít na paměti, že „cesta je pouze cesta“. Jakmile se tvá cesta jeví špatná, měl bys být svoboden ji kdykoliv opustit. Každá cesta je relativní a rozhodování o tom, zda na ní zůstat či ne, předpokládá vnitřní jas a sebepoznání. To zda máš jít dál či odbočit, ti může říci jedině tvé srdce.“