QUO VADIS, POPI?

 

 

Chtěla bych se s vámi podělit o dojmy z víkendového semináře v Moravském sv. Jánu, který se konal 25.-26.2. 2006 a jehož název sliboval odpovědět na otázky, jak na tom je a kam směřuje slovenská POPI jako organizace. Sešlo se dohromady 13 lidí, pro které se hledání těchto odpovědí zdálo z různých důvodů osobně důležité. Provázel je při tom Thomas Diener z Curychu.

 

Začali jsme technikami, které vedly k našim pocitům vzhledem k POPI (v jakém ročním období se cítím být na metaforickém zobrazení organizace jako ročního cyklu; ztvárňování POPI jako živé bytosti vytvořené z našich přestav). V podvečer jsme ve skupinkách dávali dohromady odpovědi a návrhy k těmto okruhům: co máme jako členové organizace společného, jakou máme strukturu, jaké jsou naše sny, jaké projekty bychom chtěli zrealizovat a čeho je potřeba se při tom vzdát. Když jsme na tabuli viděli, kolik máme společných snů a projektů, měli jsme každý za sebe odpovědět, co nás brzdí v jejich realizaci.

 

Upřímným pohledem do nitra se postupně začaly vynořovat pocity, které k sobě navzájem jednotlivci a zároveň zástupci jednotlivých „generací“ POPáků chovají. Pocity spojené s předáváním vedení organizace, očekávání, zklamání z nenaplněných snů i obavy ze zániku POPI, znamenající pro mnohé bezpečné zázemí a blízké vztahy.

 

Pocity členů stávajícího vedení k těm, po kterých organizaci přebírali, i k nové generaci vrhající se do všeho se stejným nadšení jako tehdy oni. Konfrontace mladé „jarní“ nekoordinované energie a „podzimního“ vystřízlivění, únavy i určitého zklamání.

 

Uvědomění nevyhnutelnosti opustit sen o velkém výcviku a potřeby náležitě to oplakat. Vzdát úctu všem, kteří něco vykonali, a požehnat těm, kteří mají odhodlání v tom pokračovat.

 

Setkání s figurou „velkého“, téměř dokonalého a všehoschopného Popáka, kterého snad všichni máme v sobě. Většinou ho vnímáme jako vnitřního kritika, on je ale zároveň i tím, kdo může dát požehnání.

 

 

A to je jen pár obrazů, které by snad mohly pomoci přiblížit poslední únorový víkend, zachytit, co se těžko vejde do slov. Byl to intenzivní společný čas plný pocitů, zjištění a vnitřních změn, na jehož konci jakoby POPI, ona neuchopitelná mnohotvárná bytost, dělala další kroky na své cestě, která pomalu mění dosavadní směr. Je možné, že se POPI stane jakýmsi „deštníkem“ poskytujícím útočiště všem, kteří vnímají procesově orientovanou práci jako součást své cesty. Umožní jim potkat spřízněné duše, uskutečnit společné sny nebo se poradit s těmi, kteří oplývají důkladnějším vhledem a mnohými zkušenostmi. Neztratit kontakt s nekonečným a věčně se měnícím Sněním, které skrz naše uvědomění pohlíží do tváře sobě sama.

 

                                               

                                                                    Za „českou sekci“  Dana Sobotková

                                                                                               dareena@centrum.cz